Loft Obecní Dvůr
„Chtěl jsem, aby výsledkem byl individuální interiér bytu s osobností majitelů, ne umělecká galerie ani protipól, tedy designový showroom, u něhož nepoznáte, jestli je na Manhattanu, v Praze nebo Monaku,“ vymezil návrh architekt Netík.
Tomuto projektu architekta a designéra Rudolfa Netíka přál osud: lokace v projektu Richarda Boffila, zadavatelé, kteří sbírají umění, a tolik metrů čtverečních, že uživatelský rozvrh mohl stavět jako v klasické velké vile. Jen pravé a levé křídlo musel „poskládat“ do půdorysu čtverce.
„Největší podíl na tom má asi moje zodpovědnost, které podléhám bytostně, jako typický introvert. Cítím ji vůči tomu, že se nechci opakovat. Když mi hlavou jdou příklady studií s populárním rukopisem, rychle se ozve můj vnitřní varovný hlas, že to je běh na krátkou trať, protože motivy se rychle vyčerpají, zacyklí a také doba žádající si ‚své‘ se mění rychle. To si dobře uvědomuju, proto se snažím vždy reagovat na tady a teď, nejít po porvchu. Druhým pocitem zodpovědnosti je zrcadlit co nejvíc a nejlépe klienta, tedy i proto je výsledek jiný, a třetím důvodem je mé svědomí a vnitřní disciplína, nutící mne hledat maximální, kreativní odpověd na situaci. A ta je svým způsobem vždycky jiná. Je to náročné pokaždé začínat znova a od nuly, ale pro mne také současně zábavné a nabíjející,“ rozpovídal se Rudolf Netík.
Tento projekt měl výchozí situaci víc než zajímavou. Dvoupatrový byt s terasou se totiž nachází v novostavbě obytného souboru Obecní dvůr.
„Dům od Ricarda Boffila je úžasně zasazený do prostředí a je to skutečně špičková moderní architektura, citlivá a přesto bez kompromisů. Říkává se,
že nejkrásnější fáze stavby povedeného domu je hrubá stavba. A jelikož prostor jsme přebírali ve stavu shell & core, rozhodl jsem se tuto krásu zachovat co možná nejvíc,“ rozvádí architekt. U klientů se to setkalo s pochopením. Částečně jsou z uměleckého prostředí, spoluvlastní soukromou galerii DSC contemporary, takže jim taková filozofie byla blízká. Některé prvky dokonce sami rozvinuli, např. schodiště nebo atypickou instalaci umění. Řešení nic nezakrýt ani neomítnout znamenalo nechat rozvody přiznané, na podlahu nepokládat koberce, nepřidat ani záclony, protože s nimi by kresba stínů vrhaných žaluziemi nebyla dokonalá...
„Takový návrh se blíží současným standardům světových galerií, ale tomu dojmu jsem se chtěl vyvarovat. Po vrstvě uměleckých děl jsem proto
v návrhu dobře počítal i s vrstvou třetí – s vrstvou osobních věcí, která ovšem na fotkách ještě není vidět. Teprve ona dává bytu správný charakter. Ať už jsou to knihy, oblečení nebo obraz, který si klienti koupili jako mladí manželé z prvního platu. Tato vrstva rozložená po velkorysém prostoru vše dovršila.“ Rudolf Netík se také rozhodl dané technické prvky jádra neobezdívat, ale schovat je do objemů definovaných luxferovými příčkami. To aby prostor zůstal co nejvíc vzdušný, transparentní a vjem korespondoval mimo jiné se skleněnými objekty od Václava Ciglera. Celá dispozice je nově určena. První patro je jeden velký prostor s kuchyní, jídelnou, obývákem, čtenářským koutkem a vstupní halou s knihovnou. Je tu však i tajná místnost – pánská pracovna celá obložená v Makassaru s další knihovnou, biliárem a starožitným stolem. Svět sám pro sebe. Až když se místnost dokončila, ukázalo se, že kontrast přidal zážitku z bytu další rozměr. Druhé patro je rozvženo jako v klasické vile na pánskou a dámskou část s vlastním zázemím. Rozdělení je to pro manželský život naprosto ideální. Poskytuje prostor pro sdílení i soukromí.
Použité produkty: BERKER R. Classic
text Danica Kovářová
